Mít v redakčním testu Supermota Jawu 650 Dakar a nevyrazit s ní na Dakar, to by bylo jistě trestuhodné. Zvláště když jsem podobnu cestu podnikl už před dvěma roky s její slabší sestřičkou, Jawou 125 Dakar. A do třetice tu byla loňská cesta s BMW F 650 GS Dakar, takže bylo co srovnávat.

  Navíc to měla být i vzpomínka na Jawu Rotax, se kterou se před dlouhými devatenácti lety postavil na start Dakaru český jezdec Pavel Ort. Podstatný rozdíl byl však v tojm, že on jel závod, zatímco já se pouze přesouval s doprovodnou kolonou od bivaku k bivaku. Vzhledem k letošní trase Dakaru bylo předem jasné, že některé úseky mi budou zapovězeny, nejen proto, že šlo o čistě sériový motocykl, ale především z toho důvodu, že jsem po dvou letech vyrazil na Dakar opět ve dvou a těžké písčité terény východní Mauretánie byly nad schopnosti nejen motocyklu, ale i jejího řidiče.

Úpravy pro Dakar
  Dojet k Růžovému jezeru, i když ve dvou, by jistě nebylo nijak mimořádné, vždyť stejnou jízdu jsem podnikl i se stopětadvacítkou Jawa. Proto byl dakarský cíl pouze odrazovým můstkem k další, měsíc trvající cestě do nitra západní Afriky s cílem poznat a projet Mali a Burkinu Faso. Vrcholem měla být cesta domů po vlastní ose, započatá pouhé tři stupně nad rovníkem. V první fázi testu jsem s redakčními kolegy najel na motocyklu 8500 km, ale africké dobrodružství už vyžadovalo nějaké úpravy. Škoda jen, že nebyl čas začít s nimi dříve, byly by rozsáhlejší. Základem bylo snížení stupaček spolujezdce, které nejsou stavěny pro denní porce pět set a více kilometrů. Výbava našla své místo v platovém kufru a postranních brašnách Lojzo, které se opíraly o trubkové rámy. Nejdůležitější byla montáž krytu motoru a výfukového potrubí, které je vedeno pod ním. Trubky přední vidlice překryly neoprénové návleky Acerbis, plastové kryty se objevily na rukojetích rozšířených a zvýšených řídítek a velmi příjemnou změnou bylo prodloužení štítku kapotáže.
  Snižování hmotnosti se dotklo pouze pravého zrcátka a jednoho předního kotouče s brzdičem. Na výměnu řetězu rozměru 530 za lehčí 520 nedošlo, stejně jako na montáž předníh kola rozměru 21“ s úzkou pneumatikou 90/90, které by při maximálním propružení teleskopické vidlice Paioli naráželo do chladiče. Zato došlo k výměně zadního ráfku za užší a tudíž lehčí, kde byla použita pneumatika Mitas E-07 rozměru 130/80-17. Bohužel i se slabšími dráty, což byl hlavní kámen úrazu, ale nepředbíhejme. Největší péči věnovali v týnecké fabrice utěsnění airboxu a na mě byla aplikace přípravku UltraSeal jako prvenci proti píchnutí a opatření výrazně ovlivňující životnost pneumatik. Jawa byla vybavena i dvěma elektrickými zásuvkami, jedna byla určena pro nabíječky, z druhé byla trvale napájena satelitní navigace Garmin GPSMAP 60CSx, můj nový partner na cestách.


Cestou necestou
  První jihoevropské kilometry utekly jako voda a Jawa se bez varování, ale také bez odmlouvání začala zakusovat do dvoutisícovek marockého pohoří Rif. První dva prasklé dráty zadního kola po dvou tisících kilometrech naznačily problémové místo. Po jejich výměně však Jawa dál bezstarostně „letěla“ vstříc Západní Sahaře a statečně se poprala i s písečnou bouří uprostřed mauritánské pouště. Zde se síla větru podepsala na spotřebě, která se z obvyklých šesti litrů přehoupla krátkodobě i přes osm.
  Ve chvíli, kdy se dakarský maratón přesunul daleko na východ Mauritánie, vybral si nesprávný ráfek svou další daň a po spotřebování železné zásoby náhradních drátů a niplů bylo třeba pro zdárné pokračování žádat o pomoc. Z týnecké Jawy byl odeslán již originální zadní ráfek na dakarskou adresu, kam se s odbočkou do místa posledního senegalského bivaku, vydala Jawa opět společně s dakarskou kolonou. Dojezd k Růžovému jezeru, kam dojeli jen ti nejlepší, byl tak částečně i úspěchem jednoválcové Jawy,m která však byla zatím pouze ve třetině své náročné cesty.
  Během preventivního servisu v dakarské dílně u mistra Wadeho mimo výměnu oleje a olejového i vzduchového filtru došlo i na montáž nového ráfku. Na něj byla obuta nejen slušivá, ale hlavně funkční pneumatika Mitas E-09, která měla brzy předvést svoje kvality na písečných maliských pistách. Celý týden trvající okružní cesta z Bamaka do Bamaka vedla po značně nekvalitních asfaltových silnicích,k kde dostal zabrat rám i tlumiče, a opět došlo i na pisty. Jawa znovu šplhala do hor a při průjezdu Burkinou musela odolávat teplotám nad 50 °C. Je proto otázkou, zda na dvojí nenastartování (motocykl bylo třeba roztlačit, v druhém případě dokonce roztáhnout) měla vliv tato extrémní teplota, nebo za ním stálo tankování paliva, o jehož kvalitě se dalo s úspěchem pochybovat.
  Věřte nebo ne, ale za posledních 5500 km do španělské Barcelony, odkud se již Jawa vezla pro zachování africké patiny a uchránění posádky před zimním chladem a vlhkem na korbě kamiónu, nenastal sebemenší problém. Očekával jsem, že alespoň praskne lanko spojky nebo plynu. Marně, Jawa jela přímo skvostně, a tak nebýt onoho nesprávného ráfku, který jsem si prosadil, a z něho vzniklých potíží, byla by Jawa vše absolvovala bez jediného problému.
  I tak to byl úžasný výkon, jehož natolik hladký průběh jsem ani sám neočekával.